OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Keďže denne lustrujem sociálne siete, všimol som si vyjadrenie jedného známeho o tom, čo odlišuje dnešnú hudbu od tej z minulosti: dnes si už každý môže za prijateľnú cenu kúpiť nejakú aparatúru a čokoľvek si doma nahrať v počítači.
Na jednej strane má pravdu, dnes robí hudbu naozaj kdekto. Na strane druhej, ako sa mi do rúk dostal „vymazlený“ digipak dlhotrvajúceho debutu slovenskej skupiny [SIC], uvedomil som si, koľko roboty za takým kúskom plastu a papiera je. Prvá vec, čo udrie do očí, je skutočne veľmi pekné vizuálne prevedenie albumu. Postava trhajúca sa na kusy dokonale sedí k pestrej a naliehavej hudbe vo vnútri.
Už od úvodných lomených taktov „Of Devoid“ sú každému jasné hlavné vzory [SIC]. Strojoví MESHUGGAH a náladoví TOOL tvoria základ, okolo ktorého tu a tam počuť napríklad zasnenosť DEFTONES, svojskú melodiku PAIN OF SALVATION z prvej polovice „Scarsick“, naliehavosť raných albumov KORN a cit pre atmosféru od ISIS alebo NEUROSIS.
Zmena oproti dva roky starému a veľa vecí naznačujúcemu EP „Luceat Lux“ sa odohrala na speváckom poste, ktorý obsadili hneď dvaja vokalisti. Práve zdvojené vokály tvoria jedno z poznávacích znamení skupiny, a to spolu s neposednými gitarami, ktoré hýria vyhrávkami a „vychytávkami“. Len zatvoriť oči a nechať hudbu na „Selfsketch“ maľovať na podvedomí širokým spektrom farieb. Od slnka prenikajúceho cez ranný opar („Nova“) cez „bezstarostné“ pospevovanie si v „A Guy“, až po pomalé klesanie v pohyblivom piesku („Tear [Tair]“).
Minúsov má „Selfsketch“ málo. Možno miestami prílišné navrstvenie vokálov nemusí každému sedieť. Texty dobré, stopáž striedma, nápady chytľavé, zvuk svojský, spevy pestré, obal a booklet pekný. Ak sa v budúcnosti [SIC] chopí nejaký schopný producent mimo kapely, môžeme sa dočkať ešte nevšednejšieho výsledku.
Teraz možno vyzniem ako nejaký starý zatrpknutý metalista. Mám pocit, že v záplave moderne znejúcich hardkórov, dedkórov a neviem akých kórov hraných aj u nás mladými ofinkármi a potetovanými skejtermi sa urodilo aj niečo sympaticky 90’s a pritom vcelku originálne. Album roka? Uvidíme.
Hudbu dnes robí kdekto, ale takú ako [SIC] aspoň u nás nikto iný.
8,5 / 10
Filip Pafčo
- spev
Peter Pidri Šinkovic
- spev
Michal Koleják
- gitara
Ľuboš Závarský
- gitara, spev
Peter Arvay
- basgitara
Michal Erdödy
- bicie
1. Of Devoid
2. Nova
3. Selfsketch
4. Beyond
5. A Guy
6. In Different
7. Tear [Teer]
8. Tear [Tair]
9. Bonus: Lucreat Lux (EP)
Selfsketch (2011)
Lucreat Lux (EP) (2009)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Samovydanie
Stopáž: 33:14
Produkce: Michal Koleják
Studio: 999th Studio
Dal by som viac, ale ten obal... Ked ho uz tak vyzdvihujete, tak tu je druhy pohlad - paci sa mi, ze ma koncept, ale nepaci sa mi jeho motiv/sketch.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.